Stojím na straně poctivých lidí

Konec čtyřletého období se ve sněmovně nijak neslavil

Médium:Kutnohorský deník, Datum 03.07.2010, Autor: (mv)

Rubrika/Pořad: Kutnohorsko - region, Strana/Zpráva: 02, Skupina:

Hodnocení: Neutrální, Prodejní náklad: , Čtenost:

Konec čtyřletého období se ve sněmovně nijak neslavil

Rozhovor s bývalou kutnohorskou poslankyní parlamentu Olgou Zubovou:

Kutná Hora – Poslanecká kariéra Olgy Zubové letos skončila. Jak se zpětně dívá na bouřlivá čtyři léta prožitá ve vysoké politice?

Poslanecká léta skončila. Čím se teď zabýváte a jaké máte plány do budoucna?

Já nikdy nic moc dopředu neplánuji. Momentálně se věnuji rodině, užívám si novou roli babičky a dohlížím na rekonstrukční práce v naší galerii, kde bych chtěla nyní více pomáhat manželovi. Zároveň ale navštěvuji různá místa v regionu, za který bych na podzim ráda kandidovala do Senátu – tedy za Kutnohorsko a Havlíčkobrodsko. Hovořím s lidmi, ptám se jich na jejich problémy a běžné lidské starosti. Moc mě to baví, lidé komunikují bez zábran a já si pomalu skládám obrázek jejich potřeb a přání.

S jakými pocity jste naposledy opouštěla poslaneckou lavici? Instituci, která v podstatě řídila a určovala chod této země.

Překvapilo mě, že konec čtyřletého období se ve sněmovně nijak neslavil. Nekonal se žádný rozlučkový ceremoniál, nebylo žádné ťukání skleniček. Podali jsme si s kolegy ruku a ujistili se, že si někdy zavoláme. Velmi prozaický závěr čtyř let života.

Když už jsem zmínil poslaneckou lavici, nejsou do nich vyryta jména bývalých poslanců? Jako ve škole?

Co se těch poslaneckých lavic týče, jsem zvědavá, kdo bude na mém místě sedět. To víte, trocha nostalgie tu po tolika letech bude. Moje sedačka byla v samotném středu sálu. Ani nevím, jak jsem k tak prestižnímu místu přišla. O zasedací pořádek se totiž ve sněmovně svádějí boje. Měla jsem přímo před sebou celou vládu a řečnický pult. Mohla jsem tak sledovat všechno dění z první ruky včetně grimas a mimiky řečníků. Vaši otázku ohledně vyrytých jmen chápu tak, že od poslanců čekáte cokoliv. Ale tak hluboko opravdu neklesli. Přece jen ty prostory sněmovny jsou nádherné a důstojné, to by si nikdo nedovolil. Mnozí po sobě nechali stopu v podobě kovových tabulek, které připevnili nad stolky poslaneckých restaurací. Něco ve smyslu „Tady sedával XY v letech...“

V parlamentu člověk nesmí věřit slibům

Co se vám za čtyři léta v parlamentu podle vašeho názoru podařilo? A u čeho byste nejraději vůbec nebyla?

Byla jsem jednou z těch, kdo prosazoval zrušení nesmyslných poplatků za děti u lékaře a za položku na receptu, povedlo senám také vrátit mateřskou na původní výši, když maminkám Janotův úsporný balíček poměrně velkou část sebral, spolu se starosty v brdské oblasti senám podařilo vyvinout tlak na politickou reprezentaci a nedopustit ratifikaci smluv o radaru, byla jsem také jednou z předkladatelek návrhu na zrušení přijímacích zkoušek mezi jednotlivými stupni gymnázií, pomohla jsem studentům a učitelům v jejich snaze o odložení státních maturit a dostalo se mi ocenění „nejzelenější poslankyně“ minulého parlamentu od asociace ekologických organizací Zelený kruh za hlasování o zákonech ve prospěch životního prostředí. Prosazovala jsem spolu s Borisem Šťastným návrh na zrušení kouření v restauracích a spolu s Davidem Rathem návrh na zřízení vysoké školy v Kutné Hoře – ani jeden z návrhů se bohužel nepodařilo prohlasovat. To mě mrzí ze všeho nejvíc. Všechna má hlasování byla vedena poslaneckým slibem v souladu s mým svědomím ve prospěch občanů naší republiky.

A u čeho byste naopak raději vůbec nebyla?

Hodně jsem se v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR naučila. Například tomu, že člověk nesmí věřit slibům – poslanci měnili svá rozhodnutí na poslední chvíli, nedrželi slovo a „obchodovali“ s hlasy stylem „já ti podpořím poplatky, ty mně podpoříš zahrádkáře“ (zákony se běžně nazývají podle problematiky, kterou řeší). Muselo se stále vyjednávat. Osobní kontakt hrál velkou roli. Je to neopakovatelná zkušenost, jsem za ni vděčná.

Na které kolegy politiky bude ráda vzpomínat a kteří se jako příjemní kolegové příliš neukázali? Nepředpokládám, že hrála roli stranická příslušnost... Nebo ano?

To je těžká otázka. Nechce se mi jmenovat, mohla bych na někoho zapomenout. Vztahy ke kolegům se v poslanecké sněmovně vyvíjejí jako v běžném životě v jiném kolektivu. Někdo je vám více, někdo méně sympatický. Stranická příslušnost nehraje roli. Aani se mi nechce hovořit o tom, na koho budu vzpomínat. Vždyť jsem s nimi v kontaktu stále. Mohu za nimi přijet stejně jako oni za mnou, voláme si, píšeme si, komunikujeme na Facebooku atd. Ráda vzpomínám na Slávka Jandáka, se kterým byla vždycky velká legrace, na Zdeňka Škromacha, který ze sebe nikdy nic nedělal, a byl přátelský. Vážím si například Evy Dundáčkové pro její pevné názory, Davida Ratha pro jeho pracovní nasazení, Věry Jakubkové pro její nekompromisní jednání, Ludvíka Hovorky pro jeho vytrvalost v prosazování zdravotnických zákonů... Řada by byla dlouhá. S žádným z kolegů jsem neměla problém, snad jen vulgarita, lži a mediální manipulace jedné mé kolegyně z klubu mě zpočátku zraňovaly. Ale naučila jsem se ji ignorovat.

Parlamentní chodby jsou labyrint

Co vám vysoká politika dala a naopak vzala? Napadá mě ztráta soukromí. Dá se vůbec politika dělat, aniž se s tím člověk a jeho rodina vyrovná?

Chce-li člověk dělat politiku, potřebuje rodinné zázemí. Já jsem je naštěstí měla. Vysoká politika mi dala celou řadu zkušeností, kontaktů, naučila jsem se řešit nejrůznější situace, naučila jsem se žít s tím, že v samoobsluze, v divadle i na sportovišti se lidé otočí a upozorní partnera, že „to je ta Zubová“, zvykla jsem si na to, že ve vlaku, v tramvaji i na ulici mě lidé oslovují lidé a komunikují. Horší než ztráta soukromí je ale mediální vliv na mínění veřejnosti. Bohužel lidé ještě stále věří, že co je psáno, to je pravda. Někteří novináři ale zjevně pravdu nepíší.

Jaký to byl pocit, poprvé vstoupit na parlamentní půdu? Co vás při první návštěvě poslanecké sněmovny ohromilo, nebo alespoň nejvíce zaujalo?

Zorientovat se v labyrintu parlamentních chodeb bylo zpočátku těžké. Stresovali jsme se z možnosti pozdního příchodu na jednání, proto jsme přicházeli s velkou časovou rezervou. Poprvé mě překvapil jednací sál. V televizi vypadá mnohem větší, než ve skutečnosti je. Můj první zážitek z poslanecké sněmovny byl humorný. Málokdo ví, že v sále je pro 200 poslanců 199 sedadel. Předseda má místo v čele sálu. Protože ale první schůze ještě nezná předsedu, musí ten dvoustý poslanec sedět na zvláštní přistavené židli. Podle abecedy jsem tím posledním byla já. Všichni mě považovali za nějakou pracovnici parlamentního protokolu a chodili se mě ptát na všechno možné. A nejvíc mě šokoval nepořádek pod nohama poslanců – všechno co přečtou, házejí pod nohy nebo za poslední lavici.

Jaké to je, když se člověk stane poslancem? Má pocity hrdosti, odpovědnosti, obav nebo snad bohorovnosti?

Je to trochu divné, když vás někdo poprvé tituluje „ paní poslankyně“, ale nikdy mě to nijak nefascinovalo. Měla jsem pocit odpovědnosti ke všem lidem, kteří byli na kandidátce zamnou a pomáhali mi v kampani a samozřejmě k voličům.

K jaké profesi byste přirovnala práci poslance? Na mysli mám běžnou, každodenní pracovní náplň.

Sněmovna je trochu jako škola. Jednání připomíná vyučovací hodinu. Má svá pravidla, přestávky a zvonění přivolává poslance k hlasování stejně, jako zve ve škole žáky do lavic. Pro neukázněné poslance je zřízen mandátový a imunitní výbor, který evokuje atmosféru třídní schůzky. Každý poslanec je čas od času zpravodajem nějakého zákona, stejně jako každý žák je občas zkoušen před tabulí. Ale možná je to jen má profesionální deformace bývalé učitelky.

Poslanec se musí vyrovnat také s projevy „ulice.“ Vzpomenete si na nějaký špatný a naopak hezký zážitek s občany?

Často se mi stalo, že mi někdo přinesl květiny do poslanecké sněmovny nebo do kutnohorské poslanecké kanceláře. Jako výraz díků za nějaké hlasování. Asi nejvíc jich bylo po pádu vlády. To má kancelář připomínala květinářství. Dostala jsem dokonce obrovský puget od staršího pána, který neváhal přijet až z Ostravy. Prý za můj projev před hlasováním o nedůvěře. Nikdy bych nevěřila, kolik lidí sleduje projevy ve sněmovně. Nevyhnuly se mi ale ani kritické anonymní dopisy. Jenže když není s kým polemizovat, nezbývá, než je hodit do koše.

„Silou kaťuško silou“ mě neodradilo

Po rozbrojích mezi zelenými, prezidentské volbě, hlasování o nedůvěře vládě jste byla stále na očích veřejnosti. Co vás nutilo pracovat v politice dál, nepřišla občas trochu únava? Proč jste se rozhodla jít nakonec do toho kolotoče znovu?

Nikdy jsem neudělala v politice nic, za co bych se musela stydět. To, že se někteří mí bývalí kolegové pokoušeli metodou „ silou kaťuško silou“ potlačit můj názor,mě neodradilo. Ani intriky iniciované poslancem Moravou mě nezastrašily. Proč bych měla pod tlakem takových podpásových metod a pokusů o diskreditaci odejít? Moje teorie pro účast člověka v politice je „dvě období a dost“. Jámám za sebou to první. Načerpala jsem opravdu hodně zkušeností, které bych ráda zúročila v další práci pro svůj region. Proto jsem se rozhodla kandidovat do Senátu. Vím, že to bude v konkurenci velkých hráčů těžké. Ale chci kampaň poctivě odpracovat.

Byl to šok, když se vás ČSSD rozhodla stáhnout z pražské kandidátky?

Do jisté míry to překvapení bylo, když mi pár dní před změnou na kandidátce předseda ČSSD řekl, že se nic měnit nebude a z volebních štábů si se mnou domlouvali termíny předvolebních akcí. Ale část pražských sociálních demokratů usoudila, že boj proti korupci v Praze je silnější volební téma, a rozhodli se pro ministra Pecinu. Mysleli si, že díky němu poprvé volby v Praze vyhrají. To jsem respektovala a uvolnila jsem své místo na kandidátce.

Jak vysoká politika člověka změní? Řekli vám někdy přátelé nebo známí: „Změnila jsi se...“?

Přátelé mi zatím vždycky říkali: „To je dobře, že jsi zůstala normální.“ Jsem snad jen trochu otrlejší, hned tak něco mě nerozhází a už nebrečím kvůli pomluvám a lžím. Jiné změny ale nenastaly.

Foto popis| Olga Zubová.

Foto autor| Foto: Deník/ Luboš Jeníček

Region| Střední Čechy

Klíč| Senát - ostatní; Jandák Vítězslav; Pecina Martin; Rath David; Škromach Zdeněk; Šťastný Boris; PSP

Článek ze dne: 03.07.2010, celkem byl přečten 649x

Užitečné odkazy: Suverenita Facebook Galerie Zubov Olga Zubová na iDnes Psí útulek
OlgaZubova.cz

Copyright DITOM Construction s.r.o. - Výrobce regálových systémů 2010, Olga Zubová. Všechna práva vyhrazena. Bez předchozího písemného souhlasu není dovoleno další publikování, distribuce nebo tisk materiálů zveřejněných na tomto serveru. Připomínky a dotazy technického charakteru směřujte laskavě na adresu webmaster@olgazubova.cz(čas dotazu:0.0176, návštěvy: 95321/9)